Genius, legenda, strhující… Režisér Pavel Khek takovými slovy v průběhu zkoušení inscenace Novecento (1900), která měla premiéru v pátek na malé scéně Městského divadla, nešetřil. Podnítil tak obrovskou zvědavost. Na výkon Radima Madeji, na němž tato „two men show" stojí, na umění pianisty Jakuba Šafra i na vynikající text, jehož autorem je současný italský spisovatel Alessandro Baricco. A žádnou z těchto vějiček nezklamal.

Příběh Dannyho Boodmana T. D. Lemona Novecenta je přesně to, co pasuje na malou scénu. Příběh tak malý, že by se celý vešel do jedné z těch bedýnek, které tvoří scénu, a zároveň tak velký, že když skončí, je vám z té nenadálé prázdnoty smutno.

Legendu o geniálním pianistovi, který se narodil na zaoceánském parníku a nikdy z něj nevystoupil na pevninu, vypráví Tim Tooney (Radim Madeja), lodní trumpetista, který s Novecentem hrál v palubní kapele. V jeho podání však ožívají všechny osudové postavy, které do Novecentova života zasáhly: černošský námořník, který si malého nalezence osvojil, lodní kapitán, objevitel jazzu Jelly Roll Morton a další a další.

Radim Madeja dokázal jednotlivé postavy odlišit prostými a funkčními divadelními znaky. Tu částí kostýmu, tu držením těla či změnou hlasu.

Jediný herec je na scéně po celou dobu sám, přesto mají diváci pocit, jakoby sami sledovali příběh odehrávající se na životem pulzující lodi o dvou tisícovkách cestujících. Madejovo zanícení pro vyprávění velkého příběhu, který by nebýt právě jeho trumpetisty Tima zmizel ze světa, má obrovskou sílu. Madeja ani v pozdější fázi hry neztrácí počáteční energii a nasazení, a přestože druhá polovina se od veselého vyprávění první půle přenáší do roviny více kontemplativní a přemýšlivé, není méně strhující.

Přestože o dramatickém monologu Novecento se obvykle hovoří jako o monodramatu, nyní, po premiéře, už je jasné, proč se tomuto označení tvůrci před premiérou bránili a volili spíše označení „two men show". Přestože celá hra stojí na slově Radima Madeji, herec na jevišti není sám. Společnost mu dělá jazzový pianista Jakub Šafr, který se zhostil právě takřka němé role geniálního Novecenta. Přestože za celé dvě hodiny pronese jen několik vět, svou hudbou, svou přítomností a svým bytím na jevišti, je Madejovi plnohodnotným hereckým partnerem. Jeho skromná melancholická mimika osudový příběh podtrhuje.

Když Tim Tooney vypráví o géniovi, který svůj život rozehrál mezi osmaosmdesáti černými a bílými klapkami, a o člověku, který dokázal hrát takovým způsobem, že si kuřáci od strun piana mohli připalovat cigarety (což mimo jiné v představení uvidíte), přesně takový člověk bude sedět před vámi a hrát takovým způsobem, že se s otevřenou pusou proberete teprve ve chvíli, kdy se vám vzduchem kolem hlavy prožene závěrečný tón. Jakub Šafr je skutečným mistrem a premiérové publikum jeho umění opakovaně odměňovalo burácivým potleskem.

Pravé nadšení vzbudil moment, kdy Tim vypráví o souboji pianistů mezi Novecentem a samozvaným vynálezcem jazzu Jelly Roll Mortonem, který legendárního hráče na palubě zaoceánského parníku Virginian navštívil, aby potvrdil svou pověst nejlepšího pianisty na světě. Až sekvence skončí a Tim s Novecentem budou z paluby blahosklonně sledovat Mortona prchajícího vztekle na pevninu, budete mít pocit, že jste viděli kus skutečné virtuozity.

Radim Madeja se nechal před premiérou slyšet, že má trochu obavu z toho, že diváci sedí neustále takřka na dosah ruky (na obou dlouhých stranách sálu proti sobě ve dvou řadách) a může sledovat jejich reakce. Co když nebudou zrovna nadšené? Obava se ukázala lichá. Madeja však diváky, na které by snad tempo vyprávění bylo příliš pomalé, průběžně aktivizuje. Tu vyzve dámu k tanci, támhle osloví pána, který se na okamžik stane součástí vyprávění. Energický popis všech cest, které parník Virginian během let absolvoval, jímž začíná druhá polovina, je nekompromisním nahozením řetězu po přestávce. („Vidíte, paní, zase Rio. Karneval! Rozvlníte to?")

Už nyní si dovolím inscenaci prorokovat velkou budoucnost a tisíce diváků. Snad oběma aktérům pracovní povinnosti umožní dostatečně často reprizovat. Nedivil bych se, kdyby byla inscenace záhy přinejmenším na několik týdnů vyprodaná. Jedná se totiž o skutečnou kulturní událost. Hudba, které je Novecento plné, bude lákadlem napříč diváckým spektrem a diváci, kteří chodí do divadla na velké příběhy, si přijdou na své.

Režiséru Pavlu Khekovi a dramaturgyni Lence Smrčkové patří velký dík. Za to, že do Mladé Boleslavi nepozvali slovenské Divadlo v podpalubí, které Novecento hraje, ale že tady tento divadelní klenot sami vybrousili. Díky!