Perníkářku inspiruje i krajka na kroji

Výstava nejen perníčků, ale také řezbářské práce Jiřího Rückera je k vidění až do 23. února.

Proč vystavujete svoji práci?

Jsem ráda, že naše výstava je brána jako prezentace našeho kraje. Člověk začíná jako amatér, postupem času se dostává zpětná radost, protože se stává řemeslníkem a protože ne každý si tak nazdobí perníček. Třeba na práci pana Rückera je jasně vidět, že virtuozita znamená, že na tom pracuje o nějaký pátek déle a klobouk dolů. Jsem ráda, že můžu vystavovat vedle něj.

Jak jste se dala dohromady s řezbářem Rückerem?

Je to maminky kamarád. Maminka je výtvarnice a vlastně celkově se často potkáváme. Vyřezávané formy jsou také součástí perníkářství, akorát v jiné podobě.

Používáte jeho formy?

Mám jich doma pár. Tyto perníčky ale nejsou určené ke konzumaci, tak jich mám na stánku málo. Spíše jenom na ukázku. Myslím si, že je to hlavně krásná práce řezbařiny, že to člověk může dát jako dárek, který potom zůstane na památku jako obrázek.

Jí lidé vaše perníčky, nebo si je jen vystaví?

Většinou to nevydrží. Někdy se jim rozlomí, když ho třeba špatně uchovají. A když už se do něj dají, tak se pustí i do nerozlomeného perníčku.

Jaká byly vaše perníkářské začátky?

Dneska se perníčky dělají v každé české rodině, a tak s příchodem mých malých dětí jsem jako správná maminka na Vánoce a Velikonoce šla péct perníčky. Děti mám čtyři, takže jsem byla dvanáct let na mateřské a po těch letech jsem zjistila, že mi to docela jde. Kamarádi se ozývali, že by také chtěli perníčky, a tím to asi vzniklo.

Prý se inspirujete i časopisy?

Na trhu je dneska spousta časopisů. Tím, že jsem se tím zabývala, tak byly pro mě chytlavé. Získala jsem tam kontakty, recepty, vzory, rady. Říkala jsem si, že za pět let to budu umět jako tato paní v časopise. Už je to tu dřív a mám pocit, že se to dá dělat ještě lépe.

Která paní vás ovlivnila?

Úplně nejvíc paní Julie Chadimová ze Strakonic. To je podle mě mistryně perníkářka. Nejvíce se mi líbila její technika. Někdy se snažím být originální, ale je tam znát inspirace z jejích prací.

Jakým směrem se vaše technika ubírá?

Je to řemeslo a získávám z toho určitou rutinu. Každoročně se snažím o nějakou malou změnu. Mistři formičkáři nám vyrábí čím dál více tvarů nebo lidé nám řeknou svoje přání, mají specifické nápady. Člověk se musí přizpůsobit, a tím se dále inspiruje. Mnohdy vidím vzor třeba na kroji a říkám si, že by to bylo krásné doprostřed srdíčka nebo na sedlo koníka.

Které perníčky děláte nejčastěji?

Klasicky se vždycky snažím, pokud jde o svátky, o vánoční a velikonoční motivy. To jsou zajíčci, kraslice, chaloupky, kometky. Ale díky tomu, že máme dneska spoustu vykrajovátek, dělám různé tvary. Jeden starý pán, co mi stál u stánku, tak říkal, že moje perníčky jsou jako hračky. Docela ráda zdobím mašinky a medvídky.

Co s perníky děláte?

Občas se zúčastním nějakých akcí, ale jde vyloženě o řemeslné. Například v turnovském muzeu, protože bydlím nedaleko. Nebo na zámcích se scházíme vyloženě prvovýrobci, řezbáři a keramici. Skutečně ti, co něco vyrábíme, a na podobných akcích to předvádíme.

Tam se potkáváte s lidmi, co dělají podobnou práci?

Taky. Sice méně, protože organizátoři se snaží mít od každého řemesla jednoho zástupce, abychom si nekonkurovali. Ale jsou i výstavy perníkářů, kde se člověk inspiruje.

Kolik času perníkům věnujete?

To je hodně těžké. Podle toho, kolik toho musím vyrobit. Když mám zakázky nebo objednávky, někde prodávám, tak mi to vezme času jako každá jiná práce. Když si mám vydělat, tak musím pracovat v poměru co ostatní.

Co jste dělala předtím?

Byla jsem sociální pracovnice v Mladé Boleslavi, kde jsme se zabývali aktivizačními činnostmi pro seniory. Byl to potom pro mě trochu problém, protože s velkou rodinou jsem nebyla pánem svého času. Bylo nepříjemné, když jsem ve svých aktivitách potřebovala uvolnit v práci a později jsem tam musela být o to déle. To mi dělalo asi největší překážku, tak jsem se snažila osamostatnit a živit se řemeslnou výrobou.

Jaký je váš pracovní den?

Nedělám jenom perníky, ale taky hudbu. Každý obyčejný den je pro mě trochu neobyčejný. Střídám to s tím, že hodinku zdobím, hodinku cvičím, protože zpívám. Hodinku tisknu noty, zase zdobím, balím perníčky, potom vymýšlím, pak uklidím a věnuju se dětem. Je to takový kolotoč.

Která část vás nejvíc baví?

Určitě mě nejvíce baví balení. Velkou část perníčků si nazdobím pozdě večer a pak si musím říct ne a nechám to uschnout do rána. Přes noc přece jenom poleva vyzraje a je potom krásné se na to dívat. Člověka už nebolí tolik záda jako večer, když si jde lehnout, a je to potom příjemné probuzení. Hned mi nabude práce, protože už balím hotovou věc.

Bude někdo z vaší rodiny pokračovat v řemeslu?

Nemám tušení, ale děti to už samozřejmě umí. Třeba Barunka se hlásila na uměleckou průmyslovku a šla na rytectví, tak jsem říkala, vidíš, to jsou takové detaily, malé motivy. Udělej svůj návrh, realizuj ho a uvidíš, že to třeba zaujme. Prvně se hodně bránila, ale nakonec na tom nasbírala spoustu bodů, takže Bára zdobí víceméně jako já.

Jak jste se dostala ke zpěvu?

Zpívala jsem od malička a chodila do sboru. Člověk když je potrefený muzikou, tak se jí nemůže zbavit. Měla jsem to štěstí, že jsem se v šestnácti dostala k sólistce Janáčkovy opery Daniele Opravilové, která mi dala velký vklad do života. Pak se mi naskytla možnost spousta konzultací a letních dílen.

Stíháte se tomu věnovat?

Co už mám děti malinko odrostlé, tak se tomu věnuju se svou kolegyní, zpěvačkou Jitkou Kopřivovou, která trvale žije v Rakousku. Protože je naprostá profesionálka a navíc vystudovaná zpěvačka, má zdroj not, možnosti i poradit a dáváme dohromady krásné projekty. Teď je to Stabat mater, dělaly jsme Bachovy vánoční kantáty. Je to docela náročné, takže jsem potřebovala konzultace a byla to pro mě další velká škola.

Hostujete někde?

Občas se mi to zadaří. Ale teď jsme dělali velkou Linkovu mši a tam jsem zpívala sopránové sólo. Potom například v Rybově České mši vánoční.

Jaké má lidová kultura své místo?

Bohužel u nás v Čechách se to zpřetrhalo hlavně dobou, kdy u nás byla totalita. Hlavně si myslím, že tu byla nastolená ne úplně dobrá doba. Třeba ženy po druhé světové válce musely do zaměstnání, přestalo být tolik času. Hodnoty se přeměnily. Když jsem byla na návštěvě v Rakousku, tak tam se tradice nezpřetrhala ani vlivem války.

Jak se to projevuje?

Lidi si tradici udržují a je pro ně samozřejmostí. Tím, že se u nás zpřetrhává, mám pocit, že až posledních deset let začíná být samozřejmá. Mladé maminy se chtějí všemu naučit a vychovávají k tomu i své děti. Začínáme i my řemeslníci mít svoji klientelu, obdivovatele a žáčky. Myslím, že řemeslo znovu získává tradici a lidé o ni stále více stojí, protože zjišťují, že je to základ společnosti.