Matouš Ruml umře na divadelním nádraží

Hlavního hrdinu znají televizní pamětníci v podání Václav Neckáře. Vynikající zpěvák, který hercem nebyl až tak geniálním. „On vyhrával tím svým kukučem, takovou tou nesmělostí a vnitřním neklidem, který si nese po určitém selhání životem. U nás tuhle roli Miloše Hrmy bude představovat Matouš Ruml. Až uvidíte, jak tu roli hraje, poznáte, že to je něco jiného. Už se moc těším. Spojení Ivo Krobota a Matouše Rumla, nechte se překvapit…“ říká nejasně ředitel Městského divadla v Mladé Boleslavi František Skřípek.

Po Romeovi v Romeu Julii po Alana Strongovi ve hře Equus, po Jacku Hunterovi v tetované růži i Asisentovi asistenta režie v dosud poslední novince v Boleslavi Naše městečko je tahle role dalším životním zářezem mladého nadějného herce. Ten už začíná být v divadelním světě pojmem. Režisér Krobot odpověděl na otázku, proč opět míří do Boleslavi: „Režíroval jsem tady několik her. Je tu vedení, které má své cíle. A pak je tu Matouš Ruml.“

Právě s Matoušem Rumlem jsme si v úterý, pár minut před jednou z posledních zkoušek, povídali. Přijel z Prahy na poslední chvíli. Na vydýchání měl jen pár minut, byl ale v absolutním klidu. Jakoby trému neznal. Posadil se v ředitelově kanceláři a klidně deset minut odpovídal. Pak dopil vlahou kávu a s úsměvem odešel.

Pátek je na krku. Opět se postavíte na jeviště. Opět v hlavní roli. Jak moc se těšíte na roli Miloše Hrmy?
Moc. Těším se moc.

Vy jste sice mladý, ale už nadmíru zkušený. Za sebou máte řadu hlavních rolí, televizní natáčení. Jak se ale cítíte při každé zkoušce blíže k premiéře?
Já nejsem velký trémista. Začátky si užívám, když e vše aranžuje, baví mne to hledání. No a na konci, když e jede celá ta hra, tak mne to uklidňuje. Mne to opravdu baví. Ale pokud bych hovořil o jakési nervozitě, tak je to spíše zkouškové období těsně před generálkami, kdy se všechno dává dohromady, kdy člověk vnímá spíše řadu technických věcí, než jen samotné herectví. Ale zase se pak uklidňuju v generálkovém týdnu, kdy se vše usadí a mám čas hru vnímat jako celek.

Ostře sledované vlaky, železničářské téma. Byl jste okukovat nádraží, abyste nasál atmosféru?
Měli jsme tady experta, výpravčího, který nám všechno vysvětlil. Jednu zkoušku jsme věnovali opravdu tomu, abych se učil myslet jako výpravčí. Každý si myslí, že když se řekne výpravčí, že jde jen na perón a odpíská vlak a zase jde zpátky. Ale on třeba ve stanici přijímá telefonem vlaky, odhlašuje je, je tu práce s hradlem. My to samozřejmě neděláme úplně podle reality, ve stanici je samozřejmě více přístrojů. Děláme na jevišti to, co se dělalo, ale pochopitelně ne všechno.

Jsou chvíle, kdy vám na jevišti zamrazí a řeknete si: Kruci, ta doba nebyla sranda!
Zamrazí mne ve chvíli, kdy je vlak přibrzděn, je to taková legrace, a já jdu na peron. Tam mne čapne banda esesáků a odtáhnou na vlak. Hrabal píše o tom, co se pak na tom vlaku dělo, ale to mne už nemrazí. Mne mrazí v té chvíli, kdy mne esesáci vezmou na ten vlak.

Budete umírat. Jaké to je?
Je to jiné, než když umírá Romeo v Shakespearovi. Ten moment, kdy mne střelí, je realističtější. Ale na druhou stranu je ten Hrabal tak krásně poetický, takže to hned vlastně pan Krobot převedl… ale ne, to vám říkat nebudu.

Jak se vám spolupracuje s režisérem Ivo Krobotem?
Má jiný způsob režie, než s jakým jsem se dosud setkal. O to více mne láká. Naučil mne velice dobře vnímat Hrabala, do té doby jsem ho moc neznal. Pracuje se mi s ním dobře, je to veliký režisér.

Pan Krobot na otázku, proč se vrací do Boleslavi, tak jako hlavní důvod uvedl, že ho zajímá osoba Matouše Rumla…
Vážím si toho. No… to jsem překvapen.

Na scéně se objeví vaše manželka Tereza. Vy jste spolu hráli například v Obchodníkovi s deštěm. Jaké to bylo?
Obchodník byl milostný příběh, hrálo se nám dobře. Po tom zkoušení ale manželka prohlásila, že se mnou nikdy nechce hrát. Nevím proč… Ostře sledované vlaky jsou první profesionální spolupráce s Terezkou. Na jevišti se k sobě nechováme jako manželé, ale jako profesionálové. A domů si práci „nenosíme“.