Maškaráda je závan čerstvého vzduchu! Hostující režisér Petr Veselý sáhl po Lermontovově dvě stě let starém textu a společně s dramaturgyní Lenkou Smrčkovou nabídl divákům městského divadla sugestivní tragédii, která na repertoáru chyběla.

Opona se otevírá a řada diváků sleduje s očividným překvapením strohou scénu, kde dominantní místo zaujímá obří kostka, Jak to s ruským romantismem půjde dohromady? Překvapivě dobře. Na podobě konkrétních prostředí v inscenaci navíc tolik nezáleží, důležité budou situace a verš.

Drama samotné má až banálně prostou zápletku. Na maškarním plese, kde pod rouškou masek odhodí šlechta zábrany (v běžném světě sešněrovaném konvencemi se něco takového nenosí), spolu zažije vášnivé vzplanutí baronesa Štralová (Lucie Matoušková) a kníže Zvjozdič (Aleš Petráš). Protože kníže naléhá, aby mu tajemná žena odhalila svou tvář, věnuje mu baronesa jako vodítko náhodou nalezený náramek a zmizí s přesvědčením, jak elegantně se neodbytného nápadníka zbavila. Jenže náramek patří Nině (Hana Marie Maroušková), choti bývalého hráče Arbenina (Petr Prokeš) pronásledovaného četnými démony. Kvůli „dobrákům" libujícím si v klepech a pomluvách začíná v Arbeninovi růst podezření a začíná jeho proměna v žárlivostí zmítaného šílence.

Obsazení Petra Prokeše do role Arbenina nelze považovat za nic jiného než za perfektní rozhodnutí (mnozí diváci si při sledování představení jistě alespoň letmo vzpomenou na roky, kdy Prokeš hrával rytíře DeGrieux v Nezvalově Manon Lescaut). Nejen že veršem vládne zcela přirozeně, ale navíc dokáže uvěřitelě zachytit postupný přerod od chladného šlechtice v žárlivostí zmítanou trosku, která s vyvolenými bulvami skutečně vzbuzuje strach.

Velmi zdařilé kreace předvádí i zbytek ústřední čtveřice. Hana Marie Maroušková jako Nina je půvabně melancholická a svým strohým a odhodlaným odmítáním dvořícího se knížete Zvjozdiče, jenž ji považuje za svou milenku, vzbuzuje úsměv, Aleš Petráš jako kníže svým hejskovstvím a sebeláskou do příběhu vnáší nadsázku a humor, díky nimž následně lépe vyniknou melancholické a tragické tóny, a Lucie Matoušková jako baronesa je zosobněním dobové morálky – docela jiná uvnitř a docela jiná na povrchu.

Nepřipraveného diváka jistě může zaskočit, že inscenace je ve verších. Verše Emanuela Frynty však ani v nejmenším nepůsobí zastarale. Naopak vedou diváckou pozornost a skvěle ladí se zvláštně neurčitou scénou. Hře rovněž jistě prospělo seškrtání původního textu na podstatně rozumnější stopáž.

Zatím poslední režie Petra Veselého v Městském divadle Mladá Boleslav se drží stylu, který režisér představil už v Hostině dravců a Baladě pro banditu. Také Maškaráda výrazně, až filmovým způsobem, pracuje s hudbou (autorem je Vladimír Nejedlý), která podbarvuje celou řadu výstupů, a posiluje tak vyznění veršů. Poznávacím znamením režiséra je také jeho práce se světlem a tmou. V temném příběhu se jen zřídka dočká divák zcela zasvětlené scény, daleko častěji postavy sledují úzké pruhy světla, a postavy tak částečně tonou ve stínech. O metaforickém významu není pochyb.

Zajímavým počinem je i ona obří kostka (autorem scény je Milan Popelka), kterou režisér využívá jako „šikmou plochu", na kterou se Arbenin vrací, či jako klaustrofobické prostředí, v němž je dovršena tragédie.

Jak poznamenal Petr Prokeš během zkoušení, Maškaráda je vysavač energie. Pro diváky představuje ovšem divadelní zážitek.