Podzimní jazzový cyklus Návrat ke kořenům - Afrika a Amerika, zahájí ve Škoda Auto muzeu v pondělí 17. října od 19 hodin Sharon Lewis a Jan Kořínek Groove.

Chicagská bluesová a soulová zpěvačka, doplněná uznávaným hráčem na Hammondovy varhany slibuje silný zážitek pro jazzové odborníky i laiky. Nač se můžeme těšit a jak vlastně netradiční americko- česká spolupráce vznikla jsme se zeptali Jana Kořínka.

Jak vznikla spolupráce s Sharon Lewis? Kde jste se seznámili a kdo dal impuls ke společnému vystupování? Čím je pro vás právě tato interpretka zajímavá?

Sharon jsem poznal v roce 1997, kdy ji pozval na turné můj dlouholetý spoluhráč Rene Trossman. Od té doby jsme spolu odehráli desítky koncertů po celé Evropě. Dá se říci, že spojení bylo okamžité – s lidmi jako Sharon je to prostě tak. Jako by člověk ani neměl na vybranou, díky její upřímnosti a přirozenosti. Sharon je silná osobnost, dynamicky vypráví své blues a vždy to dělá naplno, jako kdyby to bylo naposled. Tento přístup mě naprosto uchvátil a rozhodně se mám co učit.

Vy jste proslul jako basista, nakonec jste se přiklonil ke hře na Hammondovy varhany. Kdy došlo k tomu zlomu a co jej způsobilo? Nestýská se vám po hraní na basu?

Rád bych zde opravil, že jsem se nestačil jako basista proslavit - byla to v podstatě moje jízdenka do světa opravdového blues v podobě několika turné se zpěvákem Lorenzo Thompsonem. Když jsem záhy objevil Hammondky, kde bylo možné navodit v podstatě jakoukoliv atmosféru, jde o nástroj s úžasným zvukem. S varhany jsem mohl současně hrát basu levou rukou a spojením pravé a levé kompletně řídit „flow“, průběh hudby, dynamiku atd. Od té doby hraji téměř výhradně bez basisty, takže bych řekl, že se mě až tak po base nestýská.

Můžete čtenářům popsat v čem jsou Hammondovy varhany odlišné od těch klasických?

Hammondovy varhany byly vymyšlené jako náhrada klasických píšťalových varhan v kostelech, jako menší varianta. Liší se ve výrobě zvuku - píšťalové fungují pomocí píšťal a vzduchu, Hammondky jsou elektromechanické - obsahují tónový generátor s „píšťalami“ v podobě ozubených kol a cívek, jenž snímají frekvence z těchto koleček, které mají různou velikost zubů.

Jistě máte své oblíbené interprety a skladby. Kdybyste měl říct, jaká z nich je pro vás symbolem bezstarostnosti, naděje, nebo naopak tklivosti a zoufalství – které by to byly?

Zajímavá otázka. První mě napadla skladba varhaníka Jimmy McGriffa Back On The Track z desky Electric Funk. Bezstarostnost, naděje. Je tam i ta tklivost, možná i zoufalství. Je možné ji najít na Youtube. Z dalších písní je například tklivá, ale nadějná Carrie Smith - Trouble In Mind, a nejen od Carrie Smith, například od Elly Fitzgerald nebo dalších. Mohl bych jmenovat další desítky mých nejoblíbenějších skladeb. Kdybyste měl pár slovy popsat co je blues, pak by ta věta zněla…Blues je oslava života.

V jednom z článků o vás jsem se dočetla, že když vstoupíte na podium, ponoříte se do hudby a vynoříte se až po skončení koncertu. Dá se popsat co při hraní prožíváte?

Je pravda, že se do hudby nořím, co to jen jde, ale to neznamená, že se od publika odpojím. Naopak. Publikum uvolňuje velké množství energie a když je k tomu dobrá a upřímná hudba, dokáže tuto energii znásobit a je to znát. Řekl bych, že pokud jde vše tak jak by mělo, tak jsme tam všichni spolu, na jedné vlně, na vlně Blues. Wow. :)