„Máš právo všeho se odvážit," napsal v 1. století před naším letopočtem římský básník Horatius. Tento citát stojí v podtitulu inscenace Hostina dravců, nejnovějšího kusu Městského divadla, a trefně uvozuje její téma. Co vše může člověk udělat pro svou záchranu? Může obětovat cizího člověka? Přítele? Partnera?

Dramatický text Vahé Katchy a Juliana Sibra adaptoval pro mladoboleslavské jeviště hostující režisér Petr Veselý. Věcně, umírněně a s jasnou estetickou koncepcí.

Mladý manželský pár, Sofie (Svatava Milková) a Victor (Petr Prokeš), pozvali na narozeninový večírek několik svých přátel. Venku sice zuří 2. světová válka, jsme v roce 1942 a nedaleko okupované Paříže, ale ani za zatemněnými okny v bytech s prázdnými spížemi se život nezastavil. Když je zábava v plném proudu, na ulici padnou výstřely a k zemi se kácí dva němečtí důstojníci. Gestapo z každého bytu bere rukojmí. Protože velitel akce, major Kaubach (Roman Teprt), hostitele zná, rozhodne, aby si společnost ze svého středu vybrala dvě oběti sama. Rukojmí se domů nikdy nevracejí.

Klíčová událost rozčísne inscenaci na dvě různé části. Pomalou, takřka idylickou expozici, kdy se do bytu scházejí hosté a hostitelka se raduje nad dárky v podobě nových punčoch nebo pytlíku nedostatkového cukru, vystřídá boj o holý život. Dialogy se zrychlí, konvence a zdvořilosti nahradí pragmatismus.

Přestože inscenace trvá bezmála dvě hodiny, hraje se bez přestávky. Věřte, že je to ku prospěchu věci. Tvůrci se tak vyhnou opětovnému „nahazování řemenu", děj před očima graduje a míří k nevyhnutelné katastrofě a diváci díky tomu na nějakou přestávku snadno zapomenou.

Hereckému kolektivu se podařilo dosáhnout výborné souhry. Jedna replika navazuje na druhou, každá promluva má své místo. Některé pasáže režisér rozdělil do několika plánů, čímž posílil plasticitu prostředí.

Ve spolupráci se scénografem Milanem Popelkou vytvořil minimalistickou scénu, které kromě stolu a židlí dominuje pouze rozměrná projekční plocha, jakési okno, ve kterém se zjevují černobílé motivy charakterizující tu kterou pasáž.

V černé, bílé a odstínech šedé jsou vyvedeny také všechny kostýmy.

Černobílé rozhodně nejsou postavy. Divácké sympatie se díky rozkrývaní jejich minulosti neustále přelévají a divák tak stále mění pořadí adeptů, které by odsoudil.

Hercům jejich společná hra dobře ladí. Inscenace skutečně nemá vedlejších postav.

Milým překvapením bylo obsazení Petra Halíčka proti jeho běžnému typu do role lékaře Jean-Paula, jenž sice vykročí v úvodu postřeleným Němcům na pomoc, ale později je odhodlán obětovat své pacienty místo sebe. Příjemné bylo rovněž umírněné ztvárnění slepého válečného veterána Pierra v podání Ivo Theimera, který se po jevišti naštěstí nepohybuje s bílou holí.

Přestože některý ten vypjatý moment v divácích nerezonuje tak, jak by měl, z precizně budované atmosféry strachu a nevyhnutelnosti běhá mráz po zádech.

A konec? Ten přináší katarzi a vyvolává další sérii otázek, které si diváci odnášejí chtě nechtě ve svých hlavách domů.