Dočetl jsem se, že poprvé jste do ČR zavítala v roce 2008 na premiéru Mikve v Národním divadle a podruhé v roce 2012 na festival Jiráskův Hronov, kde vaši hru uvedli amatéři. Je toto vaše třetí návštěva?
Byla jsem tu ještě dříve, když otec mého manžela, profesor Feuerstein, získal na Karlově Univerzitě čestný doktorát. Vypracoval celou řadu metodik, jak vzdělávat postižené děti. Díky němu jsme tu byli poprvé.

Přestože dnes žijete v Izraeli, narozená jste v Londýně. Jak jste vnímala stěhování do jiné země?
Bylo to úžasné. V Londýně jsem žila třináct let, ale bylo nesmírně náročné žít na jednu stranu v židovské náboženské komunitě a zároveň být součástí striktního britského vzdělávacího systému. Když jsem přišla do Izraele, všechno bylo najednou lepší.

Následovala jste své kořeny?
To úplně ne. Můj otec přišel do Anglie, kam jej přivedly pracovní záležitosti, z Maroka, matka byla původně z Polska a do Londýna přišla mezi světovými válkami. V Izraeli jsme ale měli veškeré příbuzenstvo. Rodiče jsem v jednom kuse přemlouvala, abychom se přestěhovali. Oni nakonec souhlasili. A najednou bylo všechno lepší.

V Izraeli jste proti vůli rodičů vstoupila do armády.
Ano. Působila jsem tam ale jako učitelka. Nevěnovala jsem se vojákům, ale spíš malým dětem a starším lidem v jednom malém městečku, kde byla velmi nízká životní úroveň, hodně problémů s imigrací a s kriminalitou. I potom, co jsem z armády odešla, jsem na tom místě pracovala dál a snažila se ho propojovat se správnými místy v USA.

Jak dlouho jste sloužila?
Ženy slouží dva roky, já byla v armádě tři. Můj manžel Daniel tam ale strávil u informační služby devět let. Nyní pracuje jako mediátor. V Izraeli je obrovské množství soudních pří a mediátor se snaží spory urovnávat mimosoudně. Také školí další mediátory, jak ukončovat konflikty. Já učím drama – učím, jak konflikty vytvářet.

Překvapilo vás něco v prvních dnech vaší návštěvy ČR?
Když jsme jeli z letiště, míjeli jsme dopravní nehodu, Janeta se mi několikrát omlouvala. Přála bych jí, aby viděla, jak by to vypadalo u nás. To by bylo samé troubení a „Vypadni odtamtud!" Češi jsou neskutečně klidní.

Všichni vás znají jako dramatičku. Co ale vaše další práce?
Jsem vdaná za komedii. V Tel Avivu mám komické výstupy na stojáka, v nichž útočím na postavení ženy v židovské společnosti. Vy nejste moc nábožensky založení, že?

To skutečně ne.
Obyvatelé Izraele to mají naopak a postavení ženy je v náboženství velmi nízké. Mé výstupy jsou proto hodně kontroverzní a stává se, že z nich věřící ženy odcházejí. Prostřednictvím satiry se velmi kriticky některých pravidel našeho náboženství dotýkám a snažím se vyvolat změnu. Také pracuji jako scenáristka pro film, televizi a divadlo. Aktuálně pracuji na televizním seriálu o muži, který kolem sebe vytvořil kult asi dvaceti mladých žen, které mu úplně propadly. Je to především o tom, jak se to uspořádání začíná pomalu rozpadat. A také režíruji. Dokonce sním o tom, že se sem jednou vrátím a budu režírovat tady.

Rád bych mluvil o hře Mikve. Pomohla bořit staré struktury?
Mikve byla poprvé uvedena v roce 2005 souběžně s filmovým dokumentem a měla obrovský dopad. Tou dobou jsem do mikve přestala chodit, protože jsem se bála, že mě někdo zastřelí. Mnoho pravidel se od té doby změnilo. Před deseti lety byla ta hra velmi kontroverzní, ale způsobila debatu, která vedla ke změnám. Proměnila se i samotná mikve, dnes je podstatně luxusnější.

Chodí na představení Mikve v Izraeli i ortodoxní Židé?
Vloni jsme uvedli novou inscenaci v jidiš, ve které jsem si zahrála roli Miki. V hledišti bylo mnoho ortodoxních a dokonce i ultra ortodoxní diváci, ti v kloboucích a s pejzy. Už před představením jsem ředitele upozorňovala, aby před divadlem raději čekalo raději několik desítek sanitek. Nakonec ale nebyly potřeba. Nikdo neodešel, největší problém byla nahota.

Mikve v podání boleslavského souboru má po premiéře. Můžete hru krátce zhodnotit?
Myslím, že je skutečně kvalitní a velmi invenční. Interpretace některých momentů mě opravdu zaujala, podobně jsem to jinde neviděla.