Tanečnice Jana Haluková, průkopnice flamenca v Čechách i na Slovensku, přijela o víkendu do Mladé Boleslavi. Pod jejím vedením se v taneční škola Shareefa na náměstí Míru konaly kurzy flamenca. Nejen o tomto tanci jsme si s Janou Halukovou povídali.

Co vše se od vás zájemkyně z Mladoboleslavska mohou naučit?
Věnujeme se základům flamenca, základní technice rukou, nohou, koordinaci těla, rytmu. Aby to však nebylo jen o technice, nacvičily jsme i kratičkou choreografii.

Co je na tomto tanci nejdůležitější?
Abyste do toho měla chuť, protože je to jeden z nejtěžších tanců na světě, to říkají i baletní kolegové. Zřejmě by to ale nešlo bez smyslu pro rytmus. Je to asi jediný předpoklad. Flamenco je individuální tanec, každý tančí sám za sebe. Nezáleží na tom, jestli jste vysoká, široká, hubená, krásná, mladá či stará. Je to o radosti i smutku. Tance se tančí podle emocí. Člověk si v tom najde vše jako v životě.

Jak jste začala s flamencem vy osobně?
Vzpomínám si, že vše začalo díky filmu Hříšný tanec s nedávno zesnulým hercem Patrickem Swayzem. Viděla jsem ho asi jedenáctkrát. Na gymnáziu jsme založili skupinu, kde jsme tančili mambo, pačanku a další tance. Pak jsem přešla na slovenský folklor do Bratislavy. Kamarádka ze souboru začala tančit flamenco. Když jsem jí viděla v sukni s kytičkou, chytlo mě to. Pak jsem odjela na sedm let do Španělska studovat flamenco .

Jak byste tento tanec charakterizovala?
Je to hodně emotivní tanec, bez emocí by to byl asi jen sport. Je to docela fyzicky náročné, nohy dupou, ruce dělají něco jiného a do toho emoční vypětí. Musí se do toho dát všechno. Pro mě je to meditace, člověk se z pocitů vyprázdní a je zklidněný.

Co je pro vás ve spojitosti s flamencem nejzásadnější?
Rozdávání radosti lidem. Nejdu už tím směrem, že chci být tanečnice, ale hledám si s flamencem místo tam, kde mohu pomoci. Na kurzech je to právě nejvíce vidět. Pomáhám také umělcům, pořádám flamencový festival v Mníšku pod Brdy. Nyní připravuji festival v Bratislavě. Dokonce o tom i píšu, aby lidi tento tanec neviděli jen povrchně, z pohledu hotelů na pobřeží. Flamenco má širší hloubku.

Jakého tanečního úspěchu si ceníte nejvíce?
Jednou se mi stalo, že za mnou přišel jeden starší novinář po vystoupení. Přišel a řekl: „Byl jsem nemocný, ale vy jste mě tím tancem vyléčila“. Když někdo může druhému udělat tancem dobře, je to nejhezčí. Nebo když mi řeknou ženy po kurzu, že je to mění i vnitřně a cítí se více ženštější a sebevědomější. Měla jsem také radost, když jsem byla s kamarádkou tanečnicí v Granadě a místní tanečníci mě k sobě vyzvali na pódium. To je pro cizinku velká odměna.

Co byste doporučila začátečníkům?
Hlavně aby měli chuť a vydrželi. Chvíli trvá, než se naučí technika. Sladká odměna přijde později. Zájemkyně by si pro začátek měly pořídit uzavřené botičky, širší sukni a mít chuť tančit.

Jaké byly vaše začátky s flamencem?
Těžké. My jsme byli samouci a v Bratislavě jsme neměli nikoho, kdo by nás učil. Internet v té době moc „nefrčel“. Šetřili jsme tak na kurzy do Španělska a podobně. I díky tomu všemu jsme proto dostali rytmus, a tím pádem jsme se to učili přirozenou formou jako například ve Španělsku, kdy se děti učí od dědečků a babiček. Nebylo to tou akademickou formou. Na jednu stranu to bylo těžké, ale na druhou dobrá příprava.

Je rozdíl v tom, jak se flamenco tančí u nás a v zahraničí?
Podle toho, jak se to vezme. Na profesionální úrovni asi ano, tam jsou hodně daleko. Flamenco je ale dnes všude součástí jakéhosi celosvětového trendu. U nás už je to běžné a i všude ve světě. Například v Japonsku je více flamencových škol než ve Španělsku. Tanec je pro všechny lidi na světě stejný. Všichni na světě to máme stejné.

Co vás ještě v Mladé Boleslavi čeká?
Já se moc těším, že se to všechno sešlo dohromady. Kromě toho, že zde mám víkendový workshop, pojedu i za známými, kteří bydlí nedaleko. V pondělí půjdu ještě do Městského divadla Mladá Boleslav oprašovat choreografii ke hře Dům Bernardy Alby, kterou jsme dělali, tuším před dvěma roky, v režii Petra Mikesky. Uvidím se po dlouhé době se všemi herečkami. Znovu se podívám do vašeho krásného divadla. Moc se těším.

Jana Haluková alias La Chiri

Jana Haluková se flamencovému tanci věnuje již 12 let a patří mezi průkopnice tohoto umění v Čechách i na Slovensku. Flamencu se nejprve věnovala v Bratislavě, kde s některými členy dnešní skupiny Remedios založila v roce 1997 formaci Lagrima a připravovala zde Mezinárodní flamencový festival. Jako jediná tanečnice v ČR 7 let studovala a profesionálně působila v samé kolébce flamenca, v Seville v Andalusii. Flamenco zde i vyučovala v Sevilla Dance Center a Escuela flamenca de Juan Polvillo a společně s andaluskými umělci účinkovala v sevillských flamenkových tablaech, na flamenkových festivalech, Férii de Abril, a jako choreografka v Sevillské divadelní společnosti Teatro Ciudad Hispaense.

La Chiri několik let umělecky spolupracuje s předním flamencovým tanečníkem Juanem Polvillem v programech „Latido Flamenco“ a ve vlastním programu „Colores de Amor - Podoby lásky“ , který české publikum mělo možnost vidět několikrát v pražském Divadle ABC či na Mezinárodním flamencovém festivale na zámku v Mníšku pod Brdy, který připravuje několik let i dramaturgicky. V Městském divadle v Mladé Boleslavi vytvořila choreografie ke hře Dům Bernardy Alby od F. G. Lorky. V roce 2007 vytvořila další projekt Cesty flamenca – multikulturním projektem o historii flamenca se skupinou Remedios a dalšími umělci. Ve spolupráci s Velvyslanectvím Španělska v ČR připravila I. Mezinárodní setkání flamenca v únoru 2008 v Praze a na podzim 2008 představila v Divadle v Celetné nový program Corazon flamenco s hosty Kaari Martin, Virginii Delgado, Danem Bambasem či Lucií Bílou.

Podílela se také na přípravě flamencového programu Týdne andaluské kultury se Španělským kulturním Institutem Cervantes v únoru 2009 v Laterně magice. V květnu 2009 se představila v novém programu Pasión Flamenca v polském Teatr Nowy v Lodži společně s Remedios a sevillským zpěvákem Josém Angelem Carmonou. V Praze flamenco vyučuje děti i dospělé v tanečních školách a po celé ČR na workshopech v Olomouci, Ostravě, Mostě, Liberci, Mladé Boleslavi a dalších městech.